MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY

Víly, rusalky, bánší.

Folk & country 9/1998. Věru, že to Petr Linhart a jeho přátelé z kapely s obskurním názvem nedělají recenzentu jednoduché. Jejich muzika je natolik pocitovou záležitostí, že se vzpírá striktnímu popisu emocionálně neutrálními slovy. Přesto od něj začnu. Poučenost muzikantů silou ostinátního motivku, jak je předvedl minimalismus, i některými plochami hudby esoterické je mimo vší diskusi.

Spodní patro hudby znamenají nástroje drnkací v rukou kapelníka a Antonína Bernarda, stavící poměrně hutnou základnu. Kromě střídmě použitého obligátního dua nástrojů kytary a baskytary zde významnou roli hrají mandola a různé druhy citer (mandolinová, diskantová). Přidejme k tomu další strunné nástroje v rukou Antonína Bernarda - téměř vždy použité violoncello a občas housle a trochu nástrojů perkusních a máme základ před sebou. Nad něj napřede dechové tóny Vít Kahle na tenor a sopransaxofon a občas i klarinet a irskou píšťalku či okarínu a jsme v podkroví. Střechu pak celému hudebnímu tvaru dává Andrea Landovská, zpívající zaříkávací melodie podmanivou barvou hlasu, a máme vše, co v hudbě uslyší ten, kdo neumí česky.

Pravděpodobně nutně nabude dojmu, že je to zajímavá muzika zřejmě s nějakými mystickými texty. Melodie a instrumentace mu asi nenapoví, že je to kapela česká a asi bude mít na mnoha místech pocit, že vstupuje na práh jakéhosi magična.

A to je právě to obtížné pro mne jako recenzenta a textaře. Petr Linhart - autor všech textů a skoro veškeré hudby - dělá to, co u nás málokdo. Jeho deska je totiž jakýmsi magickým místopisem naší země (a možná Evropy všeobecně), vycházejícím z předpokladu, že víly tu skutečně jsou. To je představa blízká právě irskému naturelu a jeho snu o krásném lidu staré bohyně, který v určitých chvílích a na určitých místech láme přehradu mezi světy a vstupuje sem k nám. Ne nutně škodit, ne nutně prospívat, ale být a sdílet.

Jako by jednotlivé písně byly prožity ve zvláštních chvílích na místech, které autora oslovily něčím textově nesdělitelným, proto zůstává jen předivo náznaků, občas nádherný obraz v pár slovech a nesmírný prostor pro posluchače. Je lhostejno, zda si vezme k ruce za pomocnici nějakou tu knihu o přízracích a strašidlech a bude pátrat, kdo to byl Babí Jan - Fabián, loupeživý rytíř z brdských lesů. To spíš by v té knize měl hledat staré dřevoryty a snad ještě lépe třeba starokeltské ornamenty, snoubící abstraktní předivo úponků a lístků s fantaskními tvary živých tvorů.

Přiznám se, že mně osobně je takové pojetí krajiny libé, byť se vzpírám mystice kruhů v obilí. Ale dřevěné ruce jabloní po mně už nejednou sáhly. Nedovedu si představit, že bych jedinou z těch písní mohl kdy slyšet hrát trampy v brdských lesích, neboť kolem nich bude navždy obcházet nanejvýš Hagen. Ale dovedu si představit, že bych si je večer, usínaje sám pod zčernalou zdí dávno rozvalené stavby, pustil do ucha. Ne pro strach, ale pro pokoru. A asi by mnohdy nejasné obrysy textu tma zostřila a našel bych v nich to, co je ve mně. Nevím, jak moc Petr Linhart vážil jednotlivá slova těch textů, ale v Landovské a spoluhráčích našel jejich skvělé interprety. Je to velmi dobrá deska, přijmeme-li ono corbierovské: Příliš jasný smysl ruší vágní poezii s duší.

Jiří moravský Brabec




MBT - Babí Jan

Rock & pop, září 1998. Akustický "přírodní místopis" MBT pokračuje třetím albem Babí Jan. Při svých "pohanských" hudebních výletech do keltských oblastí však kvarteto muzikantů nepoužívá vlaku, k němuž by, soudě podle svého, na jakýsi dávný drážní předpis upomínajícího názvu, mělo mít nejblíž, nýbrž zapřahá "světelné koně" nebo nasedá do kočáru, jež "pozpátku svítí, míjí zem" a ve vybrané společnosti víl, sudiček, draků, kentaurů či lesních duchů cestuje tam, kde lze třeba spatřit "ze žitné mouky žlutý hrad", Luční kostel, nebo kam zalétá Sněžný páv. A marně "telefon doma zatím zvoní", neboť na hladové skále sice "zvedá vítr křídla", ale určitě ne ta, která patří "uctívaným televizním ptákům"...

Na základě rozhovorů s MBT se můžeme dobrat reálných míst či legend, jimiž byla řada jejich písní inspirována. Možná ale, že lepší působ, jak k nim opravdu proniknout, je popustit uzdu vlastní představivosti a obrazotvornosti, některá tajemství a záhady neodkrývat (například "kdo v létě kreslí kruhy v polích") a nechat se prostě jen unášet minimalistickými, chvílemi téměř staccato znějícími smyčkami strunných nástrojů (kytara, mandola, citera, housle, violoncello), podporovaných saxofonem, z nichž se s odzbrojující samozřejmostí vylupují nevšední melodické motivy v plné své libozvučnosti. Pak tu ovšem ještě máme "světskou čarodějku" Andreu Landovskou, s jejímiž "prostými čáry a magií" se už ale každý musí vypořádat individuálně, na to univerzálně účinný recept jednoduše není...

Být Sudičkou, nenechal bych asi "zahořet zimu plamenem", ale albu Babí jan popřál, aby podobně jako rytíř Fabian z titulní písně nejméně po dobu sedmi let zvěstovalo a přinášelo "dobro" co největšímu počtu posluchačů.

Leoš Kofroň

MBT: Písničky nesmějí posluchače zotročovat

MF Dnes 1.7.1998. Skupina Majerovy brzdové tabulky (neboli MBT) maluje písňové obrazy. Občas tkví jejich kořeny ve starých legendách, jindy v bezprostředních zážitcích. "Naše písničky jsou jako zastaveni v čase - hodně prostoru necháváme fantazii posluchačů," říká výhradní autor hudby a textů Petr Linhart. Když skupina nedávno koncertovala v Belgii, lidé poslouchali se zavřenýma očima. "Někteří pak za námi přišli a ptali se, o čem jsou texty. Když jsem jim to anglicky neuměle vysvětlil, přikyvovali a říkali: Taky nás to napadlo," vzpomíná saxofonista a klarinetista Vít Kahle na nedávný zájezd. Ostatně v Antverpách, kde spokojená skupina strávila nejvíc "belgického" času, složila několik písniček pro současnou desku Babí Jan.

Kapelu zajímají dávné příběhy či "místa častých zjeveni" (tak se jmenovalo její první album), která se pak stávají volnou inspirací k písničkám. Linhart onen příběh "přinutí", aby se na okamžik - po dobu písničky - zastavil a vytvoří z něho obraz. "Neumím psát balady. Moje skladby vlastně nemají děj, spíše by měly otevírat nějaký prostor představám. Text nesmí člověka zotročovat," říká.

Podkladem pro titulní skladbu Babí Jan je pověst o Fabianovi (Babím Janovi), který býval kdysi rytířem a jehož zaklela opuštěná milenka v lesního ducha. Od té doby prý nemá klid a toulá se v okolí svého brdského hradu "Líbí se nám takové symboly, že existují a že mají souvislost s místem svého vzniku," říká Linhart. "Více než tajemno nebo magii tu však vnímáme nějaký přesah." Podobným způsobem - ale také s dávkou jemného humoru - kapela zhudebnila svou představu o letním úkazu známém jako kruhy v obilí. "Podle nás je nestvořili ufouni, ale keltské víly banshees. Přišly a vytančily ty obrazce," míní Linhart. Podle pověsti totiž po banshees zůstávají kruhy v trávě. V písni Vodní Hrad zase kapela pokusila zachytit atmosféru západočeského hradu Švihov s vodním příkopem. "Byla noc, vesnice potemněla, svítily jen výbojky - a hrad se mi náhle zjevil v úplně jiném světle." Hudbě dominují zvonivé tóny kytar, citer, ornamenty saxofonů, klarinetů nebo violoncella, které společně s hlasem Andrey Landovské splétají příjemné melodie a vytvářejí kolem nich náladový opar. Tento styl vděčně přijímaný také posluchači folkové nebo keltské hudby - skupina nastolila už na svém předchozím albu Gabréta. "Možná, že dnes by takhle hráli sami Keltové," věří s pousmáním Linhart.

Ve svých prvopočátcích přitom hrála skupina temnější rock. "Přestalo nás to bavit. Nechtěli jsme se pořád chmuřit," vzpomíná Linhart. Kapela hudbu projasnila a dala průchod přirozené melodičnosti. "Lehký akustický pop, jaký se hraje v Americe, se nám líbí," přisvědčuje Petr Linhart. Aniž si to plánovali, vytvořili jakousi alternativu k domácímu střednímu proudu. "Ale na uživeni to zatím není," dodává realisticky Vít Kahle, jinak manažer nakladatelství Paseka.

Vladimír Vlasák





Babí Jan slaví přírodu v její tajuplnosti a kráse

MF Dnes 1.7.1998. S písněmi Majerových brzdových tabulek se vracejí staré časy. Přicházejí v několika vrstvách a vzájemně se prolínají. Název pražského kvarteta má původ v prvorepublikovém pojmenování jakýchsi drážních předpisů, ale krajinou a přírodou, již je tradicionalistická hudba Tabulek takřka bezvýhradně inspirována, vlak snad ještě neprojel - nanejvýš tudy běželi koně. Příroda se tu zdá nedotčená; když se v textech kapelníka Petra Linharta objeví trochu civilizační skepse ("A v televizi právě vraždí..."), je to spíš jen mimochodem.

Linhart je Tolkien českého folku - dá-li se akustická, veskrze komorní "vážná" hudba Tabulek, hraná především na saxofony, různé: strunné: drnkací a smyčcové: nástroje a zpívaná přívětivým ženským hlasem Andrey Landovské, folkem nazvat. Linhart jako autor hudby i textů velmi pečlivě buduje pro své kvarteto takřka pohádkově nadreálný svět, který lze vnímat jen se zvýšenou, snad dětskou či dětinskou citlivostí. To sice Majerovy brzdové tabulky - i přes až hitový potenciál Linhartových melodií - staví mimo hlavni hudební proudy, o to však památnější se jejich hudba stává. Na alba, jako je předloňská Gabréta a na ni navazující čerstvý Babí Jan, se nezapomíná po jedné sezoně. Gabrétu dokonce můžeme řadit mezi vůbec nejpozoruhodnější debuty v české populární hudbě.

Na debutu se skupina vracela k dávné zemi - někdejší Šumavě, zapsané v jedné dva tisíce let staré mapě jménem Gabréta. Na druhé desce vstupuje do obdobného hudebního prostoru Babí Jan s keltskou harfou potaženou strunami ze střev "slovanských" beranů, ovcí či krav; právě tyto dvě inspirace, keltská a slovanská, se v hudbě Tabulek dokonale prolínají s Linhartovými textařskými pohledy na přírodu, v niž nerostou jen stromy a nepobíhají jen zvířata. Narazíme tu i na postavy nikdy nespatřené - víly, sudičky, kentaury a vlastně i Babího ]ana, ale především je to "někdo, kdo se dívá z mraků". Ač není jeho jméno v textech přímo vysloveno, vše, co Tabulky podnikají, jako by činili k boží slávě.

Stačí prolistovat buklet alba, abychom se od fotografií hlav hudebníků coby symbolů mysli přes detaily očí, uší, úst, nosu a rukou jako symbolů základních lidských smyslů dostali k obrázku božské hlavy se svatozáří - jako smyslu nejvyššímu. Toto typografické "kázání" předjímá obsah písní. V nich se ovšem Bůh z lidské podoby panteisticky rozplývá - sám se stává světem, přírodou. Majerovy brzdové tabulky ji střízlivě oslavují ve vší její tajuplnosti a kráse - jako by tato pozoruhodná kapela chtěla být jejím obrazem.

Ivan Hartman